Když si nedokážu říct o pomoc

Dnes jsem měla v práci čerstvou maminku Janu

Z narozené holčičky má ona i manžel velkou radost, ALE bolí ji předloktí a analgetika z lékárny ji nezabírají a masti taky ne. Doporučila jsem ji odpočinek a probrání nové rodinné situace s manželem. Najití důvodu proč „nemůže své dítě unést na rukou“ bude to prkotina, ale JE a dělá starosti.

Maminka se na mě podívala nechápavě a zeptala se, jestli ji můžu dát žádanku na chirurgii nebo ortopedii.

Maminka si s radostí vzala žádanku, já už takovou radost neměla. Zkusila jsem tedy ještě doporučit vitamin D a vápník – obojího po těhotenství v ženském těle bývá málo, maminka se jen usmála a pevně stiskla svou žádanku.

Odešla.

Jana je jako každá máma šťastná ze svého malého pokladu, ten pocit je nepopsatelný a úžasně krásný.  Malé poklady však sebou přinášejí do našich životů změny najednou nejsem dva, ale tři a ten třetí „náš poklad“ potřebuje pomoct – nakrmit, přebalit, pohladit, pochovat.

Všechny maminky ví, jak veliká změna to je, jak vyčerpávající je těhotenství i porod a jaká únava provází péči o náš poklad.  Proto není nic špatného na tom, požádat o pomoc – partnera, rodiče, kamarádku…

Není důvod utíkat a raději si nechat dát ruce do zinko-klihu, abychom dokázali že opravdu nemůžeme.

Nikdo vědomě nechce být nemocný, ale podvědomě často vnímáme nemoc jako cestu!